LIFESTYLE | TĚHOTENSTVÍ, POROD A ŠESTINEDĚLÍ

Ještě před rokem a půl bych ani nepomyslela na to, že takový článek vůbec napíšu. Mnoho z vás si ale o něj řeklo a já věřím, že může někomu těhotenství i mateřství v určitých směrech ulehčit. Proto vám v něm odhalím hodně ze svého soukromí, takže koho nezajímá, jak probíhal porod, asi by se už do dalších řádků neměl pouštět 😉

Elite Bloggers – Content Marketing   

Těhotenství

Přesto, že jsem těhotenství celkem odkládala, přišlo asi ve správný čas. I když si teď dost často říkám, že kdybych věděla, jak to bude náročné, měla bych první dítě dřív, abych na něj měla více energie 😉 Moje těhotenství bylo „plánované“. Rozhodli jsme se tak s Filipem pár měsíců po svatbě. Vojta se nám podařil po několika měsících v době, kdy jsme to zrovna neplánovali. To, že jsem těhotná, jsem se totiž dozvěděla týden před odletem na dovolenou do Asie. V tu dobu jsme se fakt snažili dávat si pozor, abych neletěla těhotná. Moje gynekoložka ze mě sice nadšená nebyla, ale my se nakonec rozhodli, že i přesto poletíme. Vojta sedmnáctidenní cestu po Thajsku, Singapuru a Bali zvládnul na jedničku. Paradoxně mi v letadle bylo nejlépe. Jediné, co mi vadilo, byly vůně. Což je pro foodblogerku, která ještě k tomu miluje asijskou kuchyni, celkem neštěstí. I tak jsem to ale zvládla a po návratu z dovolené jsem na gynekologii obdržela dobrou zprávu, že je vše v naprostém pořádku. Musím říci, že i když jsem se tam cítila dobře, dost se mi ulevilo. Přeci jen jsme absolvovali osm letů.

Z celého těhotenství jsem se asi nejvíce obávala prvního screeningu. Je to takový milník, do kterého jsem ani moje těhotenství nechtěla vytrubovat do světa. Naštěstí jsem člověk, který si věci nepřipouští do té doby, dokud se nestanou, takže jsem na první screening šla s přesvědčením, že bude vše v pořádku. Jediné, čeho jsem se obávala je to, že to bude kluk. Teď bych si za to spíše nafackovala, ale já měla prostě vysněnou holčičku. Takže po tom, co nám paní doktorka již ve 13. týdnu sdělila, že se nám narodí kluk, byla jsem “trošku” zklamaná. Přitom to není vůbec důležité a až budu čekat druhé mimčo, bude mi úplně jedno, jakého bude pohlaví.

Moje těhotenství probíhalo ze začátku celkem bez komplikací. Nebylo mi špatně od žaludku, takže jsem mohla fungovat i v práci. První komplikace přišla až při prvním krevním testu. Zjistili mi špatné hodnoty u štítné žlázy, což je pro plod v prvních třech měsících těhotenství nebezpečné, takže jsem musela ihned ke specialistovi, který mi předepsal léky. Musela jsem, myslím si, že každý měsíc, chodit na odběry na Karlovo náměstí, kde mi hlídali hodnoty. Naštěstí byl pan doktor tak ochotný, že jsem nemusela chodit na kontrolu ještě k němu a vždy mi výsledky pečlivě zkontroloval a poslal mi je mailem. Vzhledem k tomu, že byly vždy v naprostém pořádku, nemusela jsem mimo léků a pravidelných kontrol už štítnou žlázu jinak řešit.

Horší to bylo s testem na těhotenskou cukrovku. Jak jsem již psala, nepřipouštím si špatné věci dopředu. Ani ve chvíli, kdy jsem šla na test na těhotenskou cukrovku. Doufala jsem, že to bude v pořádku. Po několika dnech mi ale psala paní doktorka, že mi jedna z hodnot vyšla mírně vyšší, a proto musím okamžitě k Apolináři, kde mají specialisty na těhotenskou cukrovku. Protože jsem u Apolináře byla přihlášená k porodu, šla jsem tam. Zde jsem hned obdržela glukometr a přísné podmínky úpravy mého stravování. Byl to pro mě velký šok. Čekala jsem, že omezení budou jen mírná, když jsem hodnoty měla pouze hraniční. Bohužel tomu ale tak nebylo. Moje nejlepší kamarádka, které diagnostikovali cukrovku ve dvaceti letech, mi se vším pomohla. I když jsem od ní za tu dobu věděla hodně věcí, byla mi vždy k ruce, když jsem si nevěděla rady. První dny byly pro mě hrozné a dost často jsem brečela. Měla jsem od glukometru, kterým jsem se musela několikrát denně měřit, úplně rozpíchané prsty. Výsledky byly ale díky dietě úplně skvělé a já pořád nemohla pochopit, proč nemohu ke svačině ani jablko. Moje těhotenské chutě byly totiž především na sladké. Ke každé svačině jsem jedla ovoce, které mi také zakázali. Ze zeleniny a masa se mi dělalo špatně a já na jídelníčku měla především právě to. I když jsem se s tím po několika týdnech trochu srovnala, nebylo to rozhodně nic příjemného. Těhotenská cukrovka má ale tu výhodu, že jakmile porodíte, vše se vrátí do normálu. Je ale velká pravděpodobnost, že u dalšího dítěte ji budete mít znovu. Jediným plusem, který těhotenská cukrovka pro mě měla, bylo to, že jsem díky tomu přestala přibírat. Naopak jsem trochu i zhubla a celkem jsem v těhotenství přibrala jen 6,5 kg.

V těhotenství, jak jsem vám již psala ve článku “Těhotenské vychytávky”, jsem hodně často využívala aplikaci Nutrimimi, která mi mnoho věcí v těhotenství ulehčila. Nejen, že zde máte krásně popsaný každý týden vývoje miminka, ale našla jsem zde hodně informací i ke komplikacím, které v mém těhotenství nastaly (například článek o gestačním diabetu neboli těhotenské cukrovce). Aplikaci ale používám dodnes. Zaznamenávám si do ní výšku a váhu Vojty a v šestinedělí jsem ji hodně často využívala k záznamům o kojení.

Porod

Porodu jsem se nebála. Věděla jsem moc dobře, že to bude strašná bolest. Na to jsem byla totiž díky tomu, že mám dvě starší sestry, připravená. Ale že to bude až takhle bolestivé, na to jsem připravená vážně nebyla. Moje mamka mi říkala, že po operaci, kterou jsem asi před deseti lety prodělala, mám už takový zkušební porod za sebou. Čekala jsem nejhorší, ale ono to bylo ještě horší. Mnoho maminek píše, že si to musí žena v hlavě správně nastavit a ono to je pak mnohem lepší. Za mě tohle neplatí. Pro mě je zatím porod tím nejhorším zážitkem s tím nejkrásnějším koncem. A i když každým dnem je ta bolest o nějakou tu tisícinu procenta menší, nikdy na ten den asi nezapomenu. Každý porod je ale jiný a každá žena ho prožívá úplně jinak. Důležité pro mě ale je, že Vojta je zdravé miminko, které mi dělá každý den strašnou radost.

Tento článek jsem se odhodlala napsat až 9 měsíců po porodu. Kdybych ho psala třeba pouhý týden po něm, asi by nebyl úplně publikovatelný. Teď už si mnoho věcí „sedlo“ a já to mohu hodnotit mnohem objektivněji.

Rozhodla jsem se rodit u Apolináře. Bylo to především z důvodu, že zde má porodní oddělení na starosti moje skvělá gynekoložka. Jediné, kvůli čemu jsem si touto porodnicí nebyla jistá, byly porodní kóje. Nebyla zde možnost samostatného pokoje, ve kterém potom i porodíte. Tedy byla, ale je zde pouze jeden, takže šance, že vyjde na vás, je opravdu malá.

Ještě týden před porodem probíhalo vyhlášení blogerky roku a já tam přeci nemohla chybět. To, že jsem se dostala do TOP 10 byl pro mě neskutečný úspěch. Cítila jsem se dobře, takže jsme s Filipem zůstali i na after party v baru na střeše hotelu Hilton. Ještě tři dny před porodem jsem měla natáčení vánočního spotu pro Delmart. Bylo to do poslední chvíle celkem drama, zda do té doby neporodím. Já jsem neporodila, ale málem z toho porodil Filip. Ten vůbec nedokázal pochopit, že ještě tři dny před porodem jedu pozdě večer na natáčení. Ale Vojta je prostě po mamince dochvilné dítě, takže přišel na svět přesně na termín.

V pátek, den před porodem, jsme ještě byli pozvaní na narozeniny kamarádky. Už jsem se ale ten den necítila moc dobře, takže jsme nešli. Ještě, že tak. V deset večer už mi začaly slabé kontrakce. V posledních dnech ale takových kontrakcí bylo tolik, že jsem nedokázala rozpoznat, zda je to už opravdový porod. Jelikož ale kontrakce nebyly pravidelné, šli jsme si tedy kolem jedenácté lehnout. V jednu hodinu už mě ale vzbudily bolesti mnohem intenzivnější. Šla jsem se vysprchovat a když mi zhruba po půl hodině praskla voda, rozhodli jsme se jet. Takže asi po hodině a půl spánku jsme vyráželi k Apolináři. To úplně ideální nebylo. Cestou jsem měla kontrakce již po 3 – 4 minutách, což mě trošku vyděsilo. V porodnici mě ale skoro ani nechtěli přijmout. Nejen, že jsem musela znovu nahlašovat informace, které jsem tam již před tím složitě vyplňovala, ale sestry se rozhodovaly, zda mě vůbec přijmou, protože jsem byla otevřená jen na 1,5 cm. Vysvětlovala jsem jim, že mi ale už praskla voda a kontrakce jsou dost časté. Nakonec se na mě podívala i paní doktorka a nařídila příjem.

Zkusila jsem se zeptat, zda nemají volný pokoj, kde bych mohla i porodit. Nechápu, jak se to stalo, ale měla jsem asi opravdu štěstí. Pokoj byl volný a já měla tedy pro sebe i vlastní koupelnu. Toto zázemí bylo pro mě hodně důležité a při druhém dítěti se budu již u výběru porodnice rozhodovat nejen podle doporučení, ale i podle toho, zda si budu moci zarezervovat pokoj pro sebe. Někdo si řekne, že to pro něj třeba není důležité, ale pro mě bylo. Protože jsem od začátku kontrakcí porodila až po 14 hodinách, celkem jsem si na pokoji pobyla.

Měla jsem štěstí na velmi dobrou porodní asistentku, která mi hodně pomohla. Bohužel ale u vás není celou dobu. Manžel pro mě byl sice velikou oporou, ale při bolestech mi pomoci nedokázal, což porodní asistentka ano. Masírovala mi při nich záda a dostala mě vždy do polohy, ve které byla bolest o něco málo snesitelnější. U mě byl největší problém v tom, že jsem se vůbec neotevírala, ale bolesti byly čím dál silnější. I po třech hodinách v porodnici jsem byla otevřená pořád na 1,5 cm, takže mi nemohli ani píchnout epidural. Asi v pět hodin ráno mi porodní asistentka oznámila, že jsem dostatečně otevřená (jen asi na 3 cm) a mohou mi epidural píchnout. Odvedla mě tedy do místnosti, kde provedli klystýr a kde jsem byla asi 40 minut sama. Tato fáze porodu byla pro mě asi nejhorší. Bolesti díky klystýru zesílily a já tam neměla nikoho, kdo by mi alespoň pomohl se přemístit ze sprchy na postel, jestli se tomu tedy postel dalo říkat. Potřebovala jsem si nutně lehnout, ale neměla jsem ani trošku síly se každých pět minut přemístit do sprchy a zpět. V tomto případě vůbec nechápu, proč jsem nemohla zůstat s manželem na pokoji, který by mi alespoň trochu pomohl. Bylo mi řečeno, že je to z důvodu hygieny. Když jsem se ale ptala kamarádek, které měly pokoj s koupelnou pro sebe, vždy zůstávaly na pokoji. Po těchto asi nejdelších 40 minutách v mém životě, ve kterých jsem asi dvacetkrát přemýšlela o tom, že skočím z okna (bylo ale tak malé, že bych tam sebe ani své pozadí neprotáhla), jsem se vrátila k Filipovi zpět na pokoj. Každá minuta se neskutečně vlekla a já se modlila, ať už mi jen píchnou epidural. Když jsem ale na chodbě zaslechla, že anestezioložka teď nemůže, že je u jiného porodu, říkala jsem Filipovi, že už to snad nepřežiju. Po další, pro mě nekonečné době, přišla doktorka a epidural mi píchla. Musím říci, že dost profesionálně, protože jsem při píchnutí necítila žádnou bolest a zabral již po 7 minutách. V tu chvíli se mi neskutečně ulevilo. Snažila jsem se nabrat síly na porod, takže jsem ležela na boku a utlumené bolesti prožívala vleže. Každou hodinu jsem se otevřela zhruba o další centimetr, takže se vše blížilo k porodu. Porodní asistentka mi ještě dvakrát připíchla epidural a při poslední dávce mi řekla, že bych měla mezi jednou a druhou hodinou odpolední porodit.

Trpěla jsem šíleným hladem a nemohla si vzít vůbec nic. V tu chvíli bych opravdu snědla snad cokoli. Dívala jsem se na hodiny. Ukazovaly 11:45 a já si říkala, že za dvě hodiny to už bude za mnou a pak si dám něco dobrého k jídlu.

V ten moment se ale rozezněl zvuk, na který nikdy v životě nezapomenu. Porodní asistentka přiběhla a říká mi, že mi asi spadly monitory, které máte umístěné na břiše a sledují miminko. Já je ale měla na správném místě. V tu chvíli začala panika. Vojta byl v ohrožení. Najednou byl v mém pokoji neskutečný ruch. Já jsem dostala přísun kyslíku a porodní asistentka sháněla doktora. Ten ale neměl čas, protože byl u císařského řezu. To mě trochu vyděsilo. Od té chvíle mám vše trochu v mlze. Vidím vedle sebe jen Filipa, jak hlásí doktorce, která přiběhla na pokoj, a porodní asistentce údaje, které vidí na monitoru. Porodní asistentka uzpůsobuje v neskutečné rychlosti postel na porod a já vidím jen strach v očích ostatních. Snažím se dýchat v klidu, ale moc mi to nejde. Vidím vyděšený výraz Filipa a snažím se mu alespoň očima říci, že mám strach. Epidural mi v tu chvíli ještě neumožňoval hýbat nohama. Vlastně jsem je ani pořádně necítila. Ani kontrakce. Měla jsem porodit až za dvě hodiny, kdy už měl epidural odeznít. Já se ale soustředila na to, co řekla porodní asistentka. Vojta musí být venku na dvě kontrakce. Už ani nevím, co všechno se v těch pár minutách přihodilo. Pamatuji si jen, že mě paní doktorka rychle nastřihla a já se na první kontrakci snažila co nejvíce zatlačit. Ale šlo to špatně, kontrakce jsem cítila minimálně. Viděli už ale dobře hlavičku. Na druhý pokus to už musí vyjít. Snažila jsem se tak strašně moc. Vojta byl v ohrožení. Zatlačila jsem při dalších kontrakcích, jak nejvíce to šlo. V tu chvíli jsem ale cítila, jak mi proudí krev dutinami do úst. Asi mi praskla nějaká žilka nebo něco, ale já cítila neskutečnou bolest hlavy. Na to ale nebyl čas. Krev ze mě vychrstla ven a já viděla jen vyděšený výraz Filipa, který křičel na sestru, ať se mnou něco udělají. Já zase měla v hlavě jen to, ať je Vojta v pořádku. I když se to nepodařilo na druhý pokus, na třetí už byl venku. Díky skvělé porodní asistentce, která mi na břicho zatlačila a tím mi taky pomohla, Vojta byl v 11:55 venku. Těch pět vteřin ticha, kdy nezačal plakat, mi připadaly jako věčnost. A pak už si toho moc nepamatuju. Adrenalin i epidural působil ještě hodně dlouho a já cítila neskutečnou úlevu, když mi řekli, že je vše v pořádku. Hlad byl ale pořád tak velký, že když mi přinesli nemocniční stravu, o kterou jsem se tedy rozdělila i s Filipem, snědli jsme úplně všechno.

Šestinedělí

Asi po třech hodinách po porodu mě přesunuli na pokoj. Byla jsem tam ještě s dalšími dvěma maminkami, takže to byl trochu blázinec. Vojtu mi přivezli asi v šest večer na kojení, měla jsem asi dvě hodinky na spánek. Vojta byl ale dost zesláblý po porodu, takže měl s přisátím k prsu problém. Tento problém trval vlastně celé šestinedělí.

V porodnici jsem nic nestíhala. Především tedy jídlo a dost často jsem za to dostala vynadáno. I když byl Vojta opravdu hodný a hodně spal, řešila jsem pořád kojení, sprchu, návštěvy nebo vážení. Chtěla jsem tak hrozně moc jít už z nemocnice domů, že jsem se modlila za každý gram přírůstku, který se objevil na váze. Nevím proč, ale pobyty v nemocnici jsou pro mě za trest. Vojtovi ale to přibývání moc nešlo. Nakonec jsme díky pomoci sestřiček nějaké ty gramy navíc vybojovali a po třech dnech mě pustili domů. Já se tak hrozně těšila. A i když poprvé člověk vůbec neví, jaké to bude, byli jsme doma a to byl pro mě ten nejkrásnější pocit.

Doma jsme si brzy zavedli nějaký ten režim a já, i když jsem měla problém si i sednout, jsem byla spokojená, že jsme doma. Filip si vzal dva dny dovolené, takže mi první dny dost pomáhal. Problém s kojením ale přetrvával a já z toho začínala být nervózní. Nakoupila jsem si čaje na podporu kojení, homeopatika Ricinus Communis 5CH, pískavici atd. Bylo toho hodně a já měla pocit, že nic nezabíralo. Zpětně teď už vidím, že to nejspíše bylo v tom, že se Vojta neuměl dobře přisát, takže nedošlo ani k pořádnému rozkojení.

Velkým pomocníkem byl pro mě web Nutriklub, ve kterém je také online poradna. Můžete tedy kdykoli napsat a zkušené odbornice vám s problémem pomohou. Já této možnosti využila několikrát. Nakonec jsem si zavolala domů i laktační poradkyni, která mě hodně uklidnila. Díky tomu došlo u kojení ke zlepšení. Teď je Vojtovi devět měsíců a já stále kojím. I když mi od začátku nebylo dopřáno kojit plně, jsem moc ráda za to, že jsem vytrvala, přestože mě to stálo tolik slz. A i když není každé mamince dopřáno ať už plně nebo i částečně kojit, důležité je, že jste tu pro vaše miminko a to je pro něj to nejdůležitější.

Tipy pro podporu kojení:

  •         čaje na podporu kojení (zakoupíte v lékárně nebo drogerii)
  •         homeopatika Ricinus Communis 5CH
  •         pískavice řecké seno
  •         tyčinky Nutrimama
  •         klid a pohoda maminky
Sdílet

8 comments on “LIFESTYLE | TĚHOTENSTVÍ, POROD A ŠESTINEDĚLÍ

  1. Za upřímný článek moc dekuji. Osobně také nemám s tehotenstvim a porody positivni zkušenosti (5xtehotna z toho 3 porody=2 žive, krasne a zdravé děti)+různé jiné zdravotní komplikace s tím vším spojené. Je osvěžující přečíst si článek, kde někdo přizná menší nebo i větší zádrhel. I když to možná zní divne, pro spoustu maminek budou vaše zkušenosti a zážitky povzbuzující. Naštěstí, všechno dobre dopadlo. Maminka i miminko krasni a zdraví. Moc gratuluji a přeji zdraví a pohodu.

    • Krásný den, moc vám děkuji za komentář. Jsem ráda, že můj článek má smysl a může někomu i třeba jen trochu pomoci 🙂

  2. S Nutriklubem můžu jedině souhlasit. Při problémech jsem položila otázku a do chvíle jsem měla téměř všechny odpovědi. Rozhodně všem maminkám doporučuji.

  3. Upřímně, Romanko, já děkuji za to, že jste se nám svěřila. Mě je 25 let, mám partnera a naše společná rodina je teprve otázka budoucnosti. Co tím chci říct, že i když to z vlastní zkušenosti nemůžu potvrdit, v článku je vyjádřena neskutečná síla mateřství. Musím říci, že jsem každé slovo článku hltala a tak tak jsem zamačkávala (ano, spíš mi to nešlo) slzy, jak mě příběh fascinoval/lákal/oslovil/vtáhl.. Ani nejsem schopna to pořádně popsat. Ještě jednou děkuju za to, že můžeme vidět i stinné stránky, které prostě k životu patří a většinou se s nimi nikdo nechlubí. Držím palce, ať se celé rodince jen daří a jste zdraví. 🤗

    • Strašně moc vám děkuju za tak krásný komentář. Jsem fakt hrozně šťastná za takové reakce 🙂

  4. Zdravím Vás, z článku mám hodně zvláštní pocit… Jsem porodní asistentka a pracuji na porodním sále. Přístup u Apolináře mě trochu zaskočil…. Odteklá voda se u nás automaticky přijímá, bez debaty (pokud nepraská klinika ve švech a je zastaven příjem 😀), hodina na samotce po klystýtu, epidural do takové míry, že necítíte ani vlastní nohy, natož kontrakce na tlačení… Trochu husí kůže. Děkuji za sdílení článku!

    • Hezký den, Terko. Děkuji ji moc za váš komentář. Určitě tím nechci nikoho poškodit, každý má jiné zkušenosti a věřím, že názory na jednotlivá pracoviště se různí. Mě hrozně mrzí, že mám z porodu spíše trauma, když pak slyším, že i přes šílenou bolest na to někdo vzpomíná v dobrém. Nejhorší zážitek mám opravdu z té samotky (přitom manžel zbytečně seděl někde na chodbě) a pak samozřejmě ze strachu o Vojtu.

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna Vyžadovaná pole jsou označena *

two × 4 =