Tyto řádky píše sám život. Každý den v našem životě je jiný a když se vám narodí dítě, je tomu tak dvojnásob. Nebudu vám tady psát, že to bylo těch nejkrásnějších 15 měsíců mého života, protože některé dny byly tak těžké, že jsem měla chuť se zahrabat hluboko pod zemský povrch. Když si to ale člověk všechno zpětně zhodnotí, stálo to za to…všechno.

Jmenuji se Vojta, narodil jsem se jedné trochu pošahané mamce, která se nesmyslně snaží zvládnout mě, práci a její blog a taťkovi, který se mnou vymýšlí každý den lumpárny a pořád se spolu smějeme. Taťka si myslí, že ze mě bude mistr České republiky v badmintonu (v roce 2040), ale já jsem se sám ještě nerozhodnul, co chci vlastně v životě dělat. Asi takhle by se vám Vojta, jeden (ne)obyčejný kluk, možná představil.

Nejsem dokonalá máma, ani trošku, takhle bych se vám zase představila asi já. Ale to už jsem věděla ještě před tím, než jsem otěhotněla. Potřebuji svůj vlastní prostor a nemám absolutně žádnou trpělivost. A té je potřeba v prvních měsících, možná i letech po tom, co porodíte, opravdu hodně. Nejdříve totiž musíte přetrpět devět měsíců těhotenství, na kterém jsem taky neviděla úplně nic extra krásného, obzvlášť, když mi zjistili těhotenskou cukrovku a já nemohla ani pomeranč. Potom musíte přežít ještě porod. Slovo přežít v mém případě dost sedí, protože byly chvíle, kdy jsem myslela, že opravdu nepřežiju 😉 No a pak musíte přetrpět rok bez spánku, bez mozku a bez chvíle pro sebe.

Pak se to ale všechno nějak zlomí a začne to být jen a jen lepší. Tedy alespoň u nás to tak bylo. Od té doby, co začal Vojta chodit a že začal přesně kolem jeho roku, všechno se otočilo k lepšímu. Neříkám, že jsem si to předtím vůbec neužívala, ale bylo to pro mě celkově dost náročné období. Teď se ale stal z Vojty můj parťák číslo jedna a je to fakt boží. I když stejně občas ztratím tu trpělivost a zakřičím na něj, i když se někdy zavřu do koupelny a chci být chvíli jen já sama, Vojta se stal tak obrovskou součástí mého života, že už bez něj prostě nevydržím ani den (ne, že by si ho ještě někdo na celý den chtěl vzít 😀 ).

Takže maminky, které to nemáte od začátku tak růžové, nezoufejte. Láska k dítěti je totiž den ode dne silnější a vy si musíte zvyknout na to, že vám vstoupil do života někdo druhý. Když si na to ale vy i váš prcek zvyknete, je to velká paráda. Užívám si teď každou chvíli, kterou můžu s Vojtou strávit a jsem mu vděčná za jeho neobyčejnost, která mě neskutečně inspiruje a naplňuje. Pokud jsou dny, kdy si říkáte, že nejste úplně mámou na 100 %, tak si vzpomeňte na mě, že já si to říkám každý den. Podle mě to je ale jen v naší hlavě a pro ty naše škvrňata jsme stejně ty nej nej nej.

S láskou Romana